Včera mi umřela máma. Zemřela v den svých narozenin. V podstatě osamělá a opuštěná. Žila s mým postiženým bratrem, který je teď u nás.
Je děsivé, jak málo toho po ní zbylo. Žádné fotky, dopisy....v telefonu žádné zprávy, uloženo asi pět čísel. Jedna zpráva - když psala bráchovi v létě k narozkám a on jí odepsal "dík".
Měly jsme spolu velmi komplikovaný vztah. Pořád jsme jí tahali z nějakých průšvihů, přišli s bráchou asi 3x o bydlení, brácha neměl doklady, vzali mu ID....tak neměl x let placené ani pojištění atp. Ve 20 jsem skončila u psychologa, který mi řekl, že nemůžu pořád řešit mámu a bráchu, že mám žít svůj život...o to jsem se snažila. Ale pak vždycky s dalším problémem přišly výčitky, že jsem na ně měla dohlídnout....
Naposledy jsme s bráchou zmobilizovali síly před rokem, kdy bráchu kontaktovala paní, co je našla pod mostem.Zařídili jsme jim bydlení, které jsme hradili společně....nová, zrekonstrouvaná garsonka. Během půl roku se z ní stala popelnice....občas jsme tam zašli, donesli nákup. Ale ty návštěvy řídly, protože vždycky končily hádkou. Máma nás tam moc nechtěla, nechtělo ze jí uklízet ani větrat, byla spokojená se stavem věcí a já jí jen deptala dotazy typu "už jste byli na té sociálce???". Samozřejmě jsem byla zpočátku ohodlaná nad ní "držet dozor", nakonec jsem ale nedokáza být radikální...příčilo ze mi vyhazovat její věci, komandovat jí, zakazovat jí cigára...byla svá, ale pořád dospělá a svéprávná. Byla v tomhle taková "valkýrovitá", alespoň jsem měla pocit, že jí každou návštěvou rušíme kruhy.
Chtěla jsem to nějak urovnat, být "normální rodina". Bratr zlomil hůl a tvrdil, že jsem moc velký snílek.
Dvacet let řeším mámu a její lži. Vždycky všechny dluhy zapírala, čímž vznikaly ještě větší průšvihy. Někdy jsem jí nenáviděla. Moje děti viděla 2x, nejmladší dceru nikdy. Garsonka byla zahulená díra, kde si nebylo kam sednout. A když jsme vyrazili s dětma do zoo, vůbec jí nezajímaly, měla k nim odstup...a zajímalo jí jen to, kde si může zapálit.
To, že má tumor na plicích, mi neřekla. Včera jsem v tom binci na stole našla žádanku na vyšetření, kde byl napsán popis výsledku ct. Kouřila 60 let, nikdy jsem jí neslyšela, že by chtěla přestat. Někdy nebylo na jídlo, ale na cigára se peníze vždycky našly, nebo půjčily. Můj astmatický bratr vyrůstal v zahuleném bytě, trávil čas po špitálech, doma měl takové záchvaty, že končil na kapačkách. Ani jeho sípání a lapání po dechu rodiče od kouření neodradilo.
Mám ještě někde poloviční starší sestru. Byla svěřená do péče otce, s mámou se nevídaly. Doma se o ní nemluvilo. Důvod, proč se nevídaly, nevím. Nevím ani o tom, že by se máma snažila jí kontaktovat v dospělosti.

Ale proč to píšu... Říká se, že o mrtvých jen dobře. A ono to funguje tak, že se přes noc z takového člověka opravdu stane člověk úplně jiný. Vidím, co jsem předtím neviděla. Že máma byla uvnitř hodný člověk. Nepamatuji si, že by mě někdy vřele objala, nebo že by mi řekla, že mě(nás) má ráda, ale taky nás vždycky nechávala žít a volně dýchat. Dávala nám svobodu a respektovala naše soukromí. Nebyla zlá. Asi dělala vše nejlíp, jak uměla. Nechtěla nám dělat starosti. Tak tajila dluhy na nájmu a i ty ostatní. Nakonec tajila i tu dg.

Pláču a pláču. Ani tak kvůli ztrátě. Vím, že mámu už nic nebolí a že je jí dobře. Pláču nad promarněnou příležitostí být si dobrou mámou a dcerou. Protože máma nebyla zlá, ani zákeřná. Tak moc mi chyběla máma před 2 lety, když jsme málem přišli o syna....máma, která by mě obejmula a držela.
Přitom ona sama zažila podobnou bezmoc, když o život po úraze bojoval můj bratr. A zůstala na vše sama, otec odešel....tak i chápu tu naprostou ztrátu vůle.
Vinu si dávám velkou, ale co mě bolí nejvíc, je ta promarněná možnost být si blízká se svojí mámou. Vůbec nevím, jaká byla. Nikdy jsme si nepovídaly jako máma s dcerou. Nesvěřovala se. Měla tendence vše zamlouvat. Když jsem chtěla řešit vážné věci, třeba řešení důchodu a hrazení dluhů, vždycky řekla, že jsou v pohodě, vše se řeší a následně stočila konverzaci na nějakou volovinu typu " hele, víš, kdo umřel?" Ale ani normální rozhovor, o dědovi, o běžném životě. Co dělají, na co se dívají v telce...Tím mě vždycky tak štvala...

Je mi to všechno tak moc líto. Měla mít lepší život i smrt.

Jestli můžete obejmout svojí mámu, tak to udělejte.