Taky jsem chtěla odpustit. Ale zároveň zastavit další průšvihy.

Naše poslední konverzace byly hodně ostré. Máma slíbila, že vyběhají bráchovi důchod. Ale uběhlo půl roku a nic. Pořád samé výmluvy. Jednou jsem jí ukrutně vynadala, že pořád lže, lže a lže. Že jí nevěřím už ani slovo. Ona se bránila, že to opravdu podali, jen že to dlouho trvá. Vyčetla jsem jí všechno, co šlo a práskla telefonem.
Za měsíc mi zavolala a vítězoslavně přečetlo lejstro ze sociálky. Že brácha má důchod a že mu ho vyplatí i zpětně. Měla radost. V tu dobu už věděla, že má raka. Řekla jsem jí, že se stavim, až bude čas, ale odkládala jsem to dlouho.
Čekali jsme s manželem, že peníze už nebudou, ale říkali jsme si, ať si něco dopřejí. I jsme mysleli, že by mohli někam na dovolenou... Neutratili z toho ani floka. Balík peněz v obálce na stole. Mezi bordelem.
Tak si máma vyběhala peníze na vlastní pohřeb, aby neobtěžovala....