Tragiko, ono se to dá vidět trošku (nebo i dost) jinak. Ty máš hodně radikální zkušenost, ale u jiných lidí to může být jiné. Ty tomu říkáš "lhát si do kapsy", pro jiného to může být "nemám potřebu je soudit", tvoji rodiče možná "totálně selhali", ale jiní skutečně dělali, co mohli, jen se jim to nedařilo v míře obvyklé. Z různých důvodů, které třeba ani nemohli ovlivnit (např. kvůli psychickým poruchám). Je normální a asi zdravé, se od nich v určitém věku distancovat, třeba se i na ně zlobit, vyčítat, ale s odstupem času je dobré odpustit. Odpustit neznamená popřít, že ublížili, ale přestat se tím zabývat, nenechat se tím dál zatěžovat. Někdo to udělá už za jejich života, na někoho to dolehne, když zemřou. Je to proces, nejdřív třeba přijde lítost. Píšeš, že ke svým rodičům "nic necítíš", a děsí tě, že něco pocítíš, až s to stane? Proč? Mně to přijde úplně přirozené a lidské.