Ještě k těm statistiká a odvodům: prezident Johnson se při rostoucí potřebě sil, který přesahovaly běžný počty armády, rozhodoval mezi odvodama a nasazením záloh a Národní gardy. Rozhodnutí o odvodech bylo primárně politický, podle Johnsona mělo za cíl ukázat voličům i světu, že nasazení ve Vietnamu je míněný vážně. Odvody ovšem způsobily řadu problémů, kromě veřejnýho odporu proti nim hrálo roli i to, že ústavně byl odvod omezenej dvěma lety, z čehož téměř rok připadl na výcvik a nebojový nasazení, v praxi se nakonec do bojovejch podmínek nasazovalo na šest měsíců, přičemž se používal systém rotace vojáků i jednotek: to vedlo jak k poměrně zásadnímu omezení součinnosti jednotek ve větším měřítku, tak vnitřní soudržnosti jednotek (třeba soda, kterou prej běžně dostávali nováčci v bojovejch jednotkách, je téma, který je pro americký nasazení ve Vietnamu obecný a velmi důležitý, ale prakticky opomíjený ve filmech o vietnamský válce, kde se zdůrazňuje spíš opak, tedy soudržnost a kamarádství). Odpor proti odvodům nakonec počátkem 70. let vyvolal ve vládě a v armádě diskusi o zavedení čistě dobrovolný vojenský služby, proti čemuž byly vznášený mj. námitky, že to povede k tomu, že v armádě bude nadprůměrnej podíl chudiny a černochů. Snaha udržet armádu zhruba jako odraz průřezu společností byla taky jedním z důležitech argumentů ve prospěch odvodů. Podíl chudejch a černochů se skutečně po skončení odvodů zvýšil, i když zdaleka ne tak katastroficky (chtělo by se říct: černě), jak to viděli hlavní odpůrci celodobrovolnický koncepce.