Moje mamka má jediné vnouče, a to je naše třináctiletá dcera. Rok za rokem pozoruji, s jakým nezájmem řeší dárky – k Vánocům i k narozeninám. Pravidelně cca dva týdny před narozeninami / Vánoci zavolá a řekne mi: „Nech mi pro ni nějaký dárek, já ti ho zaplatím.“ Je jí jedno co to bude, neřeší cenovou relaci, dokonce očekává, že ty dárky i zabalím. Někdy se mezi řečí zeptá co jsem jí pro dceru přenechala. Někdy ne. Moje mamka je zlatá ženská, ale v tomto ohledu je prostě tak nějak divně zacyklená. Uvědomila jsem si, že je to pro ni celoživotní model – její matka, moje babička, to řešila stejně. Nám, vnoučatům, dárky nekupovala, prostě to dala za úkol mamce, dala jí na to peníze a měla vyřešeno. Mamka to holt přejala jako normu. U babičky bych ale byla schopná pochopit, že nakupování dárků by pro ni obnášelo cestu vlakem nebo busem do města, ztrátu času v obchodech, zatímco doma ji čekalo hospodářství. My jsme ve městě bydleli, tak se asi rozumělo samo sebou, že to mamka bere na sebe. Potud dobré. Ale marně přemýšlím, co mamku vede k dodržování téhož v dnešní době, kdy jsou obchody plné zboží, obchodů jsou mraky, bydlíme ve stejném městě, je v důchodu a bydlí v paneláku, takže má času dost. Asi neochota měnit stereotyp. Letos jsem se rozhodla začít pomaloučku prosazovat změnu, protože MNĚ tento model začíná lézt na nervy. Když přišla s obligátním NĚCO MI PRO NI NECH, JÁ TI TO ZAPLATÍM, prohlásila jsem, že dárky, které mám připravené já, jsou buď v příliš vysoké cenové relaci, nebo natolik specifické, že by dcera okamžitě odhalila, že nemohou pocházet od nikoho jiného, než ode mě a chci jí je dát já. Navrhla jsem, aby se dcery sama zeptala co by si přála a šla to s ní koupit, aby aspoň spolu strávily nějaký čas a mělo to trochu ten punc opravdu darovaného dárku. Navrhla jsem oblečení, kosmetiku, knihu. Dopadlo to tak, že dcera chtěla knihu – bohužel zapracovala hloupá náhoda, že si přála knihu, kterou v obchodě neměli, takže jsem ji stejně já musela koupit přes internet. Ale nekompromisně jsem ji mamce dala nezabalenou, ať se aspoň trochu snaží. Koukala divně, ale nebránila se a zabalila. Čas spolu tedy zase nestrávily, posun se mi zdá minimální. Myslela jsem, že tedy ke knížce ze své iniciativy ještě něco přidá, ale ne, dcera prostě obdržela tu knížku a tečka puntík. Tak nevím, jestli se na to vykašlat, nebo se ještě pokusit mamce ukázat, že by bylo fajn se 2x ročně nad dárkem pro jediné vnouče trochu zamyslet a dát jí něco jen tak za sebe. Zatím se mi podařilo odbourat jedině to, že jsem se vzepřela variantě, že mi pro ni zaplatí narozeninový dort a tím bude mít narozky odbyté. To jsem rázně odmítla už před lety. Mám se smířit s tím, že v tomto je prostě mamka podivín? Nebo vás napadá nějaká strategie? Stává se někomu něco podobného?