"chtěla jsem vysvětlit, že i máma se může na děcka zlobit a vnitřně je (chvíli) nepřijmout za to, že se přiklonily k němu, když se "bojovalo" a ona zůstala sama"

Tak nějak jsem měla pocit, že máma by své dítě vnitřně nepřijmout neměla nikdy.

Vlastní zkušenost bohudíky nemám, ale trochu se to tluče s vychvalováním matky jako toho rodiče, co má na děti "větší" právo, protože jim toho dává víc.

Nevím, ale i jako rodič v neproblémovém vztahu musí člověk překousnout občas situace, kdy by to dítě nejradši přetrh (puberta), přesto nemůže být ani řeč o vnitřním odmítnutí.

Ty obhajuješ vnitřní odmítnutí jednoho z rodičů v situaci, která je ze strany toho dítěte zcela pochopitelná a není v tom žádný truc ani naschvál - naopak ono je donuceno k příšerné volbě mezi tátou a mámou, přičemž jednoho z nich si zvolit musí a nemůže říct "já nehraju" - a ten druhý, který není zvolen, ho za to "vnitřně odmítne"?

To je naprosto hrůzné. Dítě je v tom naprosto nevinně, do této "Sophiiny volby" ho uvrtali dospělí, a i pokud je u rodičů větší "vina" na jedné straně, tak i ten "méně vinný" rodič má na té situaci větší podíl než to dítě, to nemůže vůbec za nic.

Myslím, že dospělí by se aspoň v tomto měli chovat jako dospělí - zkomplikovali život zcela nevinnému tvorovi, dobrá, chápu, že někdy se nedá nic jiného dělat, ale vnitřně ho zavrhnout za to, že v prasecky těžké situaci, do které jsme ho s partnerem dostali, MUSELO udělat volbu a ta volba nebyla pro mě příznivá... to mi přijde opravdu mimo veškeré uvažování.