já vím, že bych měla být v klidu, ale je to vždy stejné. a já prostě jsem opravdu velmi emotivní z podstaty povahy. A on mě vyprovokuje, vyletím, zareaguje, já se začnu obhajovat a omlouvat, pak začnem kdo za co může....a nakonec končíme u toho, že on je skvélý, což se vidí na tom, jak to ted klape s jinou, já nemožná od které musel odejít (a jo, já prostě váím, že jsem vznětlivá). On klidas, kterého ze všech lidí na světě vytočím pouze a jenom já.
A to, že vlastně je důkaz, že jim to klape, to mě dorazí. Protože já jsem si vědoma těch chyb, které jsem dělala, té své povahy, kdy nezůstanu v ráciu, ale jdu do emocí...a končím většinou tak, že celý den zas smutním, jak zůstanu sama, protože JSEM STRAŠNÁ a zapudila jsem dobrýho chlapa....tohle je, pokud obhajuju svoje. Třeba i obhájím, ale konec je můj rozervaná stav. Nebo kývnu a mám blbej pocit, že dělám vola.