Jste vůči všem svým dětem spravedliví tak, ze se je snažíte podělit za všech okolnosti stejně, trávit s nimi stejně času, dávat jim stejně darku?

A zarlej na sebe i přesto v tom smyslu, ze si myslej, ze toho druhého protezujete?

A co vy, jak jste to vnímali/y jako děti? Měli jste pocit, ze rodiče měří všem stejně, nebo ze preferuji vaše sourozence? NEbo ze tím preferovaným jste vy?

A jak to vnímate teď, jako dospěli a detni? Stejně nebo jinak? A jak to vidí vaši rodiče, pokud jsou o tom ochotni s vámi mluvit?

Přemýšlím o tom, jestli STAČÍ dobrý úmysl a snaha měřit všem stejně k tomu, aby to tak pociťovaly i ty děti. Nebo je riziko, ze se někdo bude cítit ukrivden, i když se rodiče sebe víc snaží o spravedlnost, protože to má proste v povaze?

A muže tento jeho postoj zapříčinit, ze si tu neoblibenost opravdu "přivola" tj. Ze rodičům bude se svým ustavicnym skuhráním a nářky, ze preferuji toho druhého, tak protivnej, ze budou nakonec opravdu radši trávit čas s tím druhým, protože je jim s nim příjemněji a nic jim nevyčíta?

A co se situacema, který nelze řešit jinak než nerovnoměrné? Příklad z mého okolí - 2 sourozenci, kluk odmala pomáhal rodičům na baráku, holka k němu neměla žádnej vztah, netajila se tím a na údržbě se nikdy nebyla ochotna podílet. Barák je starej a velkej, bydlí v něm rodiče obou a ten kluk s rodinou. Byly nutný rozsáhlý opravy, kluk si musel na to vzít hypotéku, kterou horko těžko splácí. Až rodiče nebudou, nebude schopen sestru vyplatit, protože by si musel prodat střechu nad hlavou (v tom baráku žije jejich rodina už po x generaci. Měla by ta sestra trvat na prodeji a na svým podílu i za tuto cenu? (Znám je oba a předpokládám, ze to ta sestra neudělá, a i když by to bylo spravedlivý právně, tak myslím, ze lidsky by to bylo velmi sporný)