Mám čtyři v rozmezí deseti let. Nelze být 100% a nenapadnutelně a spravedlivá a ani se o těch 100% nesnažím. Každému co je zapotřebí. Výbornou zkušenost mám s tzv. "unikátním časem" tj. něco, co prožiju pouze s jedním. A jsou to malé všední věci, klidně "jedeme spolu na nákup" "jdeme spolu na koncert", "zajdemě jen ve dvou do cukrárny". Jsou to krásné chvíle, kdy se věnuji jen jednomu, je chvíli jedináček, má mámu jen pro sebe. Často se dozvím zásadní věci. A jediný kdo žárlí na sourozence je dvouleťák, když mám na klíně někoho jiného. Mají se opravdu rádi a když je pozoruji třeba ve škole, jsou na sebe hodní i když mě nevidí. Ad majetek, myslím, že je nutné, aby vypořádání udělali a vysvětlili rodiče, ne čekali, že děti se jednou "nějak" domluví. Může to být i bolestné, ale je to přijatelnější, než následné bojůvky mezi dětmi po smrti rodičů.