Tuten., ona nám závidí jen to pozlátko. Ona si vůůůbec neuvědomuje z jakých sraček (pardon za vulgarismus, ale jiné slovo to nevystihne) jsme se museli s mužem vyhrabat. Ani jeden z nás nic neměl, vyhlídka že něco po někom zdědíme žádná, oba s holým zadkem a muset se nějak protlouct pronájmy... nechápe, že o tom, že budeme mít jednou domek jsme nevěděli do poslední chvíle... To, že ho máme oba vnímáme jako jeden velký zázrak, stalo se něco v co jsme ani jeden nedoufal... a stále to bereme tak, že nevíme, kde jednou skončíme, protože všichni víme, že dnes na hypotéku je, zítra být nemusí... tohle si má drahá sestra vůbec neuvědomuje a když už na tohle téma promluví, tak "je to na ránu mezi oči". Jak píšu naše vztahy jsou dost smutné - i když po dlouhých letech asi nejlepší, jaké kdy byly - myslím, že to je ale opravdu jen díky sestry dětem, které máme rádi a zdá se, že i ony nás.