Protěžování je stejně špatné jako "spravedlnost" za každou cenu. Ono to totiž nejde, každé dítě je jiné, má jiné potřeby, jiné zájmy, jiné - vyzní to blbě, ale jo - zásluhy. Moje rodina je celkem zajímavý vzorek. Máti se úpěnlivě snažila vždy všechno dělit absolutně stejným dílem, někdy to bylo a stále je až absurdní (jí jsem dala tolik, tak tobě musím do roztrhání těla nasyslit taky tolik). Otec měl a má tendenci zohledňovat zásluhy, což moje sestra většinou úspěšně sabotuje, protože když on dává, neváhá natáhnout ruku, i když zásluhy nemá. Já jsem zase naopak člověk, který si nic nenárokuje, jeho to štve, jednou mi řekl, že se přece musím o to svoje porvat, a já mu na to, že se rvát nebudu, že je na něm, jak co rozdělí. Jenže sestře se špatně vzdoruje. Příklad? Jedny prázdniny jsem u táty natřela kolem domu vše kovové (ploty, zemědělské stroje,...) takovou děsně smradlavou asfaltovou barvou, chtěla jsem si vydělat na kytaru, dal mi tisícovku, jenže kytara stála víc, tak mi přidal. A sestra nacupitala s nataženou rukou, že chce taky . Ač se u něj celé prázdniny prakticky neukázala. Svým způsobem to dělá dodnes, a že jsou ve hře větší částky a nemovitosti, je z toho taťka poněkud na nervy. Ona třeba dostala byt, kde jsme dřív bydleli, čekali rodinu, jinak by bydleli u rodičů. Já jsem si první byt koupila na hypotéku. Fakt s tím nemám problém, jsem dospělá, postarám se o sebe. Ultraspravedlivá mamka to překousla jen s tím, že já pak dostanu byt po babičce (teď ho má ona), ale furt trpí výčitkama, že ten druhý byt má menší cenu, tak např. nedávno vybrakovala důchodové připojištění a ty peníze mi poslala. A pak jí kixne televize a ona si jde půjčit k sousedce 3 tisíce, aby si mohla koupit novou...

Moje děti si navzájem hlídají spíš to, že jedno mohl hrát 20 minut PC hry, tak druhé chce taky 20 minut PC hry, nebo drobné sladkosti. Dárky dostávají tak nějak srovnatelné, i když do koruny stejně drahé nejsou, a neřeší to. Každý si přál něco jiného, něco jiného dostal, kdyby si jeden přál výrazně málo, dostal by něco navíc. Oblečení, boty, věci do školy apod. kupuju podle potřeby, někdy všem najednou, jindy jen jednomu nebo dvěma, většinou to zbylé dítě nemá námitek, a když se přece ozve, připomenu mu, že tehdy a tehdy dostalo to a to zase jenom ono.