"Sovice, co kdyz rodina proste nema? Ma prave tak akorat tu nemovitost na hranici ruiny a vzit si uver nelze, protoze to uz by zatizilo, ci znemoznilo pristup k hypotece?

Ja bych to s klidnym svedomim prenechala tomu, kdo to ma zajem poresit a rozhodne radeji, nez bych se musela divat na nestastne rodice, jak opousteji dum, ve kterem prozili velky kus zivota.
Na druhou stranu, kdybych to byla ja, kdo ma "na hrbu" peci o rodice a hypoteku kvuli ruine, mela bych uplne stejne klidne svedomi."

Grainne,

přesně tento přístup sdílím. A ta jejich finanční situace je shodou okolností přesně taková, jakou popisuješ (mají horko těžko na opravu, na vyplacení sestry už by prostě neměli.)

A taky by mi přišlo hrozné jen v rámci "spravedlnosti" trvat na vystěhování rodičů z jejich domova, i kdyby situace byla řešitelná jinak (tj. ten druhý by deklaroval ochotu zařídit opravu za výše uvedenou cenu).

Bez mučení se teda přiznám, že bych nebyla ochotna se nastěhovat do takové ruiny a zahodit kvůli ní celý svůj dosavadní život a zadlužit se kvůli ní. Pokud by bylo toto jediné možné řešení, jak dům udržet, nešla bych do toho ani kvůli rodičům, protože život mám jen jeden a tohle by byl příliš velkej zásah. Ale pokud by k tomu byl ochoten sourozenec, tak bych to považovala za ideální řešení a nemyslím, že by kvůli tomu měla mezi námi vzniknout nějaká trpkost.