Jo tak možná přece jen dám něco dohromady. Bylo mi bezmála dvacet, přestěhovala jsem se s přítelem do Prahy za prací, pronajali jsme si byt na Žižkově. Žili jsme tam krátce, skoro nikoho neznali. Jednou jsem se cestou z práce (Čimice) stavila pro větší nákup a s plnou igelitkou se dotáhla k domu. Zjistila jsem, že nemám klíče, zřejmě zůstaly v práci. Přítel byl zrovna ten týden na služebce v Brně. Nedaleko bydleli majitelé bytu, ale nebyli doma. S igelitkou jsem se táhla k telefonní budce a volala šéfové, jestli je doma (bydlela kousek od kanceláře, takže bych si půjčila její klíče a zašla si pro svoje). Jenže ona mezitím odjela s dětmi na chatu na jih od Prahy. Jediný kolega bydlel v Modřanech a na něj jsem snad ani neměla číslo. Tak jsem přemýšlela, koho ještě v Praze znám a ke komu bych se mohla uchýlit. V Počernicích jsem měla tetu a strýce, jenže ti zrovna odjeli na Velikonoce k rodině, stejně jako přítelův bratr. Už jsem se smiřovala s tím, že noc projezdím tramvají, ale svitla mi ještě naděje na jednoho přítelova kamaráda, přistěhovalce s podnájmem na Chodově. Číslo jsem neměla, tak jsem se rovnou vydala za ním, s tou pekelně těžku igelitkou s nákupem, doma nebyl, tak jsem si na něj počkala... On to byl takový asketický tichý mladý muž, velmi ostýchavý, co se týče žen, a evidentně se mu konečně poštěstilo, protože přicházel s mladou ženou, pozval si ji na noc. A teď já tam, že nemám kam jít