Při čtení posledních témat o pýše na děti a chválení, mě napadlo, proč se klade takový důraz na to, aby děti zvládly před ostatními zpívat, hrát divadlo atd. Samozřejmě chápu, že když to zvládnou, je to lepší (stejně, jako když zvládnou šplhat o tyči nebo nakreslit koně) a že jsou maminky takových šikovných dětí "pyšné" (já jsem třeba zase vždycky dojatá, ať syn recituje nebo soutěží v přehazované). Ale proč se to tak řeší a "pět let se snaží", aby dítě alespoň vodilo po jevišti loutku. Přijde mi to jako trochu zbytečný fetiš nebo co, že každé dítě musí být "malý umělec" a úspěchy na tomto poli jsou spojeny s takovou "pýchou". U dospělých se bere jako samozřejmé, že někoho divadlo baví a někdo by na jeviště nevylezl. A strašně mně v tomhle smyslu zaujalo v různých rozhovorech s řadou herců, že vlastně jsou z vystupování hrozně nervózní, jako malí a v pubertě se hrozně styděli, ale pak to nějak překonali a teď by bez divadla nemohli být, i když před premiérou dva dny nespí ... Uznávám, že do "divadelní branže" vůbec nevidím. Vysvětlete mi, co je na tom tak zásadního, že se někdo "donutí" vystupovat přes nechuť a že se to u dětí tolik řeší. Jo a důvod, "aby člověk byl schopen mluvit před lidmi v jakémkoliv svém povolání" tedy rovnou neuznávám, protože znám spoustu lidí (včetně sebe), kteří nemají problém třeba přednášet studentům, mluvit na velké poradě, u soudu atd. - prostě ve svém vlastním oboru, ale přednášet "jen tak" verše nebo nedejbože "ztvárňovat roli" je pro ně hrůza hrůz. Samozřejmě nemám nic proti divadlu, herectví uznávám, ale proč by to měli zvládat všichni, minimálně jak děti???