S dětma 11, 8 a 1,5 (toho jsem většinou nes, ale po rovině toho dost uťapal i sám a s nadšením) jsem nedávno vyrazil na procházku a bylo z toho asi 15 km za 3,5 hodiny.

Moje zkušenosti z dětství, zkušenosti s cizíma dětma (hodně ze skauta, ale nejenom) a s vlastníma dětma bych shrnul takto:
1) Dětem obecně vadí, když se jde na túru a dospělí se bavěj jen mezi sebou a děti jim dělaj "ocásek". Pak se z toho stává "už tam budem?"
2) Děti obecně chtěj vědět, kam se jde, proč se tam jde, jak to tam bude vypadat, a chtěj taky vědět, co je čeká v následující etapě. Překvapení maj rády, ale žádný takový "jen počkej, uvidíš." Chtěj rámcově vědět, překvapený reálem budou i tak.
3) Asfalt, beton, dlažební kostky unavujou často víc, než by se zdálo podle vzdálenosti, jak tvrdostí povrchu, tak tím, že taková cesta bejvá jednotvárná. v takových úsecích to chce připoutat k sobě pozornost dětí, aby tu cestu vnímaly co nejmíň. Já s oblibou zpívám, je to vhodná chvíle na slovní nebo pozorovací hry apod.
4) Děti často upoutá něco jinýho, než dospělý. Třeba zajímavě tvarovanej strom nebo velkej balvan, po kterým se dá lízt, potůček, na kterým se dá udělat přehrádka. Je lepší nechat jim krátkou přestávku a nechat je vyblbnout, odpočinou si u toho, hlavně psychicky - dobijou baterky fantazie. Slova "jen pojďte, za chvíli bude něco lepšího" je dobrý pečlivě vážit. Čím spíš se dětem takhle nechá vlastní prostor, tím líp se taky od takovejch zastávek utrhnou, často stačí chvilka a zase s chutí vyrazej dál.
5) Cestu je potřeba vhodně rozkouskovat, zařazovat odpočinek, zvlášť před nějakým únavným úsekem, při tý příležitosti si s nima povídat, nezapomenout říct, co nás čeká dál.

Jo a mít po ruce nějakej vhodnej životabudič.