U nás to tak také bylo, třebaže většinu času jsem byla s dětmi já a mluvila jsem na ně výhradně česky.

Těch faktorů bylo patrně více, tedy nejen volba jednodušších výrazů (žádná podřazenost, jednoduše předklad -> výběr toho, co lze snáze vyslovit). Myslím, že hlavním důvodem bylo to, že čeština nebyla oficiální domácí dorozumívací řeč. S otcem a dalšími lidmi okolo jsem mluvila druhým jazykem, takže češtinu děti vnímaly jako podstatnou v podstatě jen tehdy, když byly se mnou samotné. Naší jezdili na návštěvu jednou za pár týdnů, což pro děti neznamenalo vůbec nic a povídat si s Čechy jsem vyrážela s dvojčaty minimálně. Na návštěvu chodili většinou opět cizinci. Takže děti to zřejmě braly jako systém "máma sice mluví česky, normálně se ale používá druhá řeč".

I když česky mluvily obě děti výborně a hodně nadstandardně, čeština převládla jako hlavní jazyk až s nástupem do školky.