Už se vám někdy stalo, že jste "přestali mít rádi" své dítě?

Stala se mi taková situace, kdy se ve mě něco zlomilo. Dcerka (10 let) dělala něco, o čem jsem řekla, že to není bezpečné, vysvětlila vše, diskutovaly jsme o tom, mluvily jsme o tom, dcerka slíbila, že se tomu vyhne a u toho jsme skončily. Málem mě omylo, když jsem druhý den zjistila, že nejen, že to, o čem jsme mluvily, dělala dál, ale i řekla jisté osobě, které se toto týkalo, co všechno jsem řekla a co plánuji v dané situaci dělat, a dál pokrčovala v tom, na čem jsme se "dohodly", že dlěat nebude. Po zjištění mi byla schopna lhát a říct, že nic takového nebylo, až po prokázání se přiznala. Nedokážu psát více konkrétněji, ale nebyla to situace třeba lhaní o známkách, o uklizenosti pokoje, domácích úkolech či škole, ale spíš závažnějšího charakteru. A ve mně se něco zlomilo. Samozřejmě, že ji mám ráda, jsem její maminka a "musím" ji mít ráda, ale prostě se hodně změnilo ve mně.

Stalo se někomu z vás, že jste se něco ve vás zlomilo a "přestali mít rádi" své dítko? Jak říkám, jsem její maminka, mám ji tedy ráda, ale ten, kdo to zažil, tak snad pochopí. Nemluvě o důvěře, nikdy by mě nenapadlo, že se stane, že nebudu důvěřovat svému dítěti. Je to dočasná situace? Celkem mě to děsí.