Přidat odpověď
Slupko,
přesně tak. Není cestování jako cestování.
Cestovali jsme před dětmi (první se narodilo, když mi bylo 30), cestujeme i s dětmi. jenže je to úplně jiné, než dřív.
Třeba už nikdy bych nejela do zemí, kde jsou na denním pořádku policejní/vojenské kontroly s ostře nabitým samopalem, kde můžeš najít starý minový pole, nešla bych na mizerně připravený trek ve velehorách v oblasti kde horskou službu znají jen ze zahraničních časopisů a tak.
Nevzala bych tam děti, rpotže nemám nervy na to vzít je do situace, kde jim nebudu moci pomoc.
A nejela bych tam už ani sama,protože ty děti na mně doma čekaj a já se musím vrátit živá a zdravá. A tohle za bezdětna nebylo. Jsem ráda, že jsem tyhle akce absolvovala v době, kdy na mně nebyl nikdo závislýa byl a jsme pánem svého života a osudu. To už se nikdy nevrátí.
Muž to má stejně - když tenkrát vyrazili s kámošema z vysokoškolský horolezecký party, v té době již tatíkama od dětí, na jejich oblíbené zimní lezení v Tatrách a vrátili se s tím, že už do některejch věcí fakt nepůjdou, neb každej z nich má doma malý děti, hypotéku a v hlavě vědomí a strach, že se o ně musí postarat. Říkal, že chvíle , kdy si to frajeři mezi sebou nahlas přiznali byla jedna z nejsilnějších v jejich dlouholetým přátelství.
Předchozí