Moje sestra nikdy nepřiznala,že ji máma finančně vypomáhala,moje máma to taky nepřiznala nikdy,jen v takové slabší chvilce řekla,že chtěla pomoci.Měla 10000Kč důchod a 3000Kč si přivydělává u nás a za celý rok si nekoupí ani nové papuče.Co chvíli jsem mámu potkala s taškou nákupu,které vozila sestře a řekla,že to je pro nemocného vnuka.Tak jsem ani nechtěla nic namítat,že je to opravdu náročné,ale on má rodiče.Vždy jsem slyšela,že by bylo bezcitné něco namítat,že já mám děti zdravé.Jenže ona dávala víc,než měla a neplatila inkaso,pojištění a když už se ji kupily dluhy,vzala si jednorázovou půjčku,kterou na chvíli poplatila dluhy,ale tím,že každý měsíc platí,zase není na inkaso a tak je to bludný kruh.Přitom si myslím,že když neplatí nájem,mohla by krásně vyžít.Ona je z toho psychicky na dně,mluví,jak by nejraději nebyla a že nemá ani na léky a mně se to těžko odmítá.Sestra tvrdí,že peníze nemají,každou druhou větu končí,že neví,jak finančně vyjdou.Už mi to říkají i moje děti,že ona tak pořád mluví,přitom si kupují nové a nové věci do bytu,nové auto,telefony.Když to mámě připomenu,že sestra by měla pomoci taky,máma ji omlouvá,že oni nemají a zažila si dost s nemocným dítětem,že ona odemě tedy nic nechce.Nerada bych ji měla na svědomí,chodí k psychiatrovi,bere léky.Není to jednoduché,ale mám i děti a na ty musím taky myslet,to je pravda.