Přidat odpověď
Kudlo, já fakt nevím...vůbec ti nepřeju, aby ses do takové situace dostala, ale těch faktorů, které ovlivňují to rozhodnutí jít do toho x nejít, je hodně.
Navíc - kolik pozitivně vyřízených stížností směrem k pacientům asi je? To nevím, to se ptám.
Ale současně taky vůbec nezpochybňuju obrovskou zodpovědnost ošetřujícího personálu...a taky to, že vždycky nemají svůj den, že jim může být mizerně psychicky, fyzicky, prostě lidsky.
Ale v těch dvou případech, co jsem popsala, nebylo v tom jednání lidského prostě nic...v prvním případě jsem byla nadšená, že to dobře dopadlo a jsme oba zdraví, v druhém případě hrál roli strach, že při problémech nebudeme mít na koho se obrátit (ono mít nálepku pacienta potížisty taky není nic super), a táta se dokonce bál, že by se k mamce mohli v nemocnici chovat špatně.
A když už jsem v tom popisu pochybení, tak ještě jedno - když ještě vypadalo, že mamka by mohla být celkem v pořádku, kromě ochrnutí pravé části těla (ale komunikovala, polykala, udržovala čistotu), posadili ji v nemocnici na pojízdné křeslo. Odtud mamka spadla spánkem, kde neměla kost kvůli otoku mozku, přímo tou otevřenou stranou hlavy na kolečko nemocniční postele.
Přestala mluvit, polykat atd...jen naříkala...ten úraz nám zatajili, jen sdělili, že mamčin stav se náhle zhoršil, co se stalo nám řekly až její spolupacientky. Bylo to taky na stížnost? Asi ano, ale tady aspoň nebyl záměr ublížit.
Navíc zase - závislost na ošetřujícím personálu... v těchhle mezních případech.
Jo, prožili jsme toho v nemocnici spousty za ta dlouhá léta, ale zas se musím vrátit k hlášce, že je to prostě - o jednotlivých lidech a kolektivech.
Předchozí