Přidat odpověď
Slupko,já si to myslím taky.
A jelikož vnímáme různý věci různě, tak si myslím, že relativní je i naše vnímání toho, komu a jak ubližujeme, a že to kolikrát může být i tak, že máme pocit, že někomu ubližujeme hodně, protože hodně křičí, a zatím to může být jen manipulátor, který v nás chce (úspěšně) vzbuzovat pocity viny.
Navíc s tím ubližováním - kolikrát lze ublížit (tj. výsledek je, že se někdo v důsledku našeho jednání cítí mizerně) jen tím, že neuděláme nic špatného a dokonce se zachováme v souladu se svou přirozeností (typický příklad - rozejdeme se s někým, kdo nás miluje, případně s ním vůbec odmítneme chodit, protože nám není příjemný a je nám jasné, že by nám to spolu neklapalo. Případně někoho porazíme ve sportu, získáme nějakou zakázku a on ne, případně partner, který se líbil jim, začne chodit s námi). Nebo jak tady občas zazní - dcera nebo syn poskytují matce to, co je běžné poskytovat, a někdy i víc, ale matka pláče, že se jí málo věnují, když jí volají jen 2x týdně a ne každý den, přičemž ty děti ničí už jen ty 2 telefonáty, protože matka je neustále kritizuje a sekýruje) - mělo by snad i tohle být něco, co by člověk přestal dělat a lámal kvůli tomu svou přirozenost, jen aby někomu neublížil? To asi ne, co?
Předchozí