Valkýro, to je jak u nás. Pro mě byla památečná hádka s manželem, když jsme ještě nebyli svoji. Vypravovali jsme se na dovolenou a já žila v domnění, že vše OK. Postupně byl manžel čím dál podrážděnější a já znervozněla, co je špatně. Na přímý dotaz nic. Tak se balilo dál, já řešila nějaké provozní věci, odbíhala a tak. A najednou se manžel zasekl a přestal mluvit. A pořád koukal z okna ven na protější dům, na jeho balkon. Já se ptám, co se děje, proč pořád kouká na ten balkon. On: nic. No asi hodinu mi trvalo z něj dostat, že se nekouká na ten balkon, ale ven, aby mi naznačil, že je venku krásně, a už jsme měli být na cestě. Jádro problému bylo v tom, že zatímco já měla dost času, a řešila vedle balení i takový ten lehký úklid, ať to doma nezůstane jako po výbuchu, on chtěl bez dalšího rychle ven a uklidit až potom. Jenže to neřekl a dodnes je přesvědčen, že gesto upřeného pohledu ven je přece každému jasné. U nás doma bylo zvykem odjet z uklizeného bytu, abychom se nevrátili do bince. U nich bylo zvykem vyrazit bez úklidu včetně ponechání potravin všude okolo, takže se vraceli k zelenajícím chlebům, plesnivějící zelenině a tak. Pro mě nemyslitelné. Stačilo napřímo říct, ať zrychlím, ale to hrozilo debatou na téma, zda uklidit či ne.