Lou, jestli máš pocit, že už jsi dospěla do stádia, že bys raději dceru neměla vůbec doma a nejste schopné se nikdy spolu pobavit normálně, mile, dcera za Tebou nepřijde po objetí, s ničím Ti doma nechce pomáhat a je opravdu špatným příkladem pro sourozence... tak doporučuji zajít s ní za dětským psychologem (ale musí chtít i ona něco udělat s tím, aby se vše vrátilo k lepšímu).
Nám hodně moc pomohla dobrá dětská psychložka s téměř čtrnáctiletou dcerou. Lituji, že jsem tam s ní nešla už výrazně dřív (v těch cca 11 letech), protože si myslím, že bychom nemuseli celá rodina prožívat ty hrůzy, které nás potkávaly o pár let později.

Já už jsem byla tak ze straší dcery vydušená, že jsem párkrát přemýšlela o tom, že zavolám rychlou nebo policii ať si ji odvezou někam do diagnosťáku - dcera nám začala vyhrožovat sociálkou, jen opakovala, že ona má práva taková a taková; doma pomáhat nebude, protože já jsem si pořídila domácnost a ona ne, nebude nám dohlížet na mladšího sourozence... prostě ten její teror se stupňoval s tím, jak dostávala další a další rozum. Prarodiče k nám přestali úplně jezdit, protože když už tak u nás musí být aspoň 4 dny (jedou dál) a oni si opravdu nic nedokazovali, ale byli hotoví z toho, co si dnes děti dovolí. A mezi námi ono se to fakt nějak všechno stupňuje a děti si dovolují víc než jsme kdy mohly my.
Já jsem s dcerou byla i u školního psychologa, protože se letos zhoršila výrazně i v prospěchu, začala více než kdy dřív zapomínat úkoly, pomůcky... přitom nás vždy odbyla s tím, že umí, učila se přece 4 hodiny (poslouchala hudbu, dělala jiné blbosti ale neučila se, nepomáhala nám). Školní psycholog pomohl ve škole a zbytek předal naší psycholožce (jen mi řekl, že bych nevěřila jak je zaneprázdněný a jaké "blbosti" řeší, že za celou historii své praxe nepamatuje výchovné problémy s dětmi, které se řeší dnes). Moje dcera se zlepšuje ve známkách, začala pomáhat doma - v podstatě bez řečí a hádek jde a pomáhá (psycholožka jí pěkně vysvětluje, proč je dobré pomoci a mě naučila uctivě ji poprosit, vysvětlit), konečně s ní můžeme mluvit a jednat jako s dospělou, všichni rádi sedáváme spolu u obědů, večeří - příjemně si povídáme (před tím to bylo nevídané); psycholožka nám dala i doporučení, jak zvládat mladší dceru, která začala opakovat móresy starší holky (nechce uklízet, nechce poslouchat, začíná se drze hádat...)... Za mě říkám, že je zbytečné se nechat takhle trápit - jako maminka vím, co jsem prožívala když jsem cítila, jak se mi dcera vzdaluje a já jí, protože už jsem na ni opravdu začínala být alergická. Dětský psycholog je hrazený pojišťovnou, nic neplatíme a za mě tedy