Spíš mě to mrzí, nevím, tak nějak lidsky, vlastně ani nevím, jestli to jsou přímo výčitky....vůbec mě nenapadlo to brát nějak "profesně", až teď, jak jsi to napsala...asi že sama momentálně nejsem moc v kondici, tak jsem z ní nějaké to zoufalství cítila a bála jsem se si k sobě pustit toho smutku ještě víc...a taky momentálně moc nikoho nevyhledávám, protože je mi blbé, že jsem pořád zacyklená v těch svých problémech...(vypadala taková víc a víc přepadlejší, když nad tím uvažuju, potkaly jsme se naposled minulý týden). Ach jo. Ani nejde jim nějak pomoct, když nic neproběhlo, co vím, tak jsou tu na vesnici sami. A jak píšu, dost se straní.

Jsem vlastně teď taky jak kůl v plotě, tak jsem to napsala sem, vlastně ani nemám nikoho, komu se s tím svěřit. Volat kamarádce na druhou stranu republiky... to je skoro zbytečný...