Dadyno, také jsem před časem litovala toho, že jsem neprojevila více zájmu. Jenže člověk často neví, že už je něčeho moc a měl by pomoct... "Celá moje třída" ze ZŠ stála nedávno nad hrobem našeho spolužáka - všem bylo strašně líto, jak jeho těžký život skončil a všichni by se nejraději vrátili na ZŠ, po smrti jeho ženy by mu více pomáhali a chovali se k němu jinak... Jeho tatínek zemřel než se narodil, jeho maminka byla notorik, v kolektivu těžký outsider... až konečně našel holku, která mu dala šanci a nevadilo jí si ho vzít i když byl celou vsí více méně braný za "chudáka", začal žít šťastným životem... a ona mu zemřela a zase byl sám... Neunesl to. Slzy mi tečou i teď... Když on člověk vesměs vůbec neví, co se v tom či onom odehrává... Také občas nemám čas zajít tam či tam, zanedbávám některé lidi okolo sebe, protože jsem ráda, že zvládám to svoje... občas si až po půl roce vzpomenu, že jsem měla někomu napsat, zavolat... Jenže člověk často vidí až zpětně, co mohl, měl... tak to žel je