A ještě - jak už tu padlo, ne každá ZMĚNA je přece nutně PŘIZPUSOBENI se tomu druhému.

Změna je i začít studovat, dělat určitou práci, přestěhovat se... a to vše jsou změny z vlastní vůle a nikoli vždy k horšímu.

Možná máš na mysli situaci, kdy po narození dítěte muž jede pořád "po staré koleji" a hodí všechno na ženu, a ta, protože nechce nechat dítě bídně zahynout, se holt "přizpůsobí" i ve věcech, který jí jsou nepříjemný, protože prostě není zbytí (kdežto u spousty jiných věcí se to dá řešit jinak/daj se neudělat, tak u dítěte to zrovna nejde).

To považuju za obrovské sobectví od toho partnera a neviděla bych důvod, proč s takovým člověkem (tj. který by všecko, co by se mu nehodilo, nechával vždycky jenom na mně) být. Ale takoví přece nejsou zdaleka všichni muži, a zodpovědným tatínkům přece dítě taky hodně zasáhne do života.

Ale občas mám pocit, že některé ženy (teď to nemyslím na nikoho konkrétního) si právě takové sobce vybírají, protože některé jejich vlastnosti jim připadají "mužné", a teprve když dojde na lámání chleba (a mají dítě), tak se projeví odvrácená strana té "mužnosti".