Kudlo,
ty zase nečteš diskuzi.
Od začátku tu píšu o tom, že dítě má mít volný neorganizovaný čas a nikoli JEN školu a kroužky (v předškolním věku ideálně ani ty kroužky). Že má dvě odpoledne v týdnu nějaký kroužek není nic škodlivého, pokud tam chodí rádo a dobrovolně.

Píšu tu o TOMHLE, o čem např. píše v článku "Jsou dnešní děti přetížené?" PhDr. Eva Labusová:

Ano, mívají toho uloženo mnohem víc, než jim prospívá. Výborně se učit. Ovládnout cizí jazyky. Hrát na hudební nástroj nebo proniknout do jiného umění. Sportovat. Vyhrávat. Mnohé současné děti jsou pod obrovským tlakem. Nevystavují se mu spontánně, pouze následují vedení a pokynů svých rodičů či učitelů. Minimálně do té doby, než s dosažením určité samostatnosti převezmou jejich pohled na svět: Kdo nevyniká a nepodává mimořádný výkon, není úspěšný. Tento - dnes zjevný - trend má však své oběti. Jsou jimi právě zmíněné děti. Za přetěžování platí víc, než se na první pohled zdá. Vnější úspěch bývá vykoupen vnitřním odcizením a často i chronickou únavou nebo nemocemi.

Volný čas? Pro mnoho dětí neznámý pojem

Není výjimkou, že se děti mladšího školního věku, ba někdy už předškoláci, ocitají na rychle se točícím kolotoči permanentního snažení a soupeření s druhými. Chybí možnost zastavení a vydechnutí, kdy má dítě nerušenou možnost být samo se sebou a intuitivně vnímat otázky, které by k útlému věku za podpory nejbližších pečovatelů rozhodně měly patřit: Kdo vlastně jsem? K čemu se hodím? Co cítím? Co mne baví? Líbí se mi, jak žiju?

Až příliš mnoho současných dětí pro podobné otázky nedostane prostor. Jejich cesta je předem určena. To rodiče vědí, kudy má dítě jít. Už s miminky a batolaty vyrážejí na plavání a hudební přípravku. K nástupu do školky patří široká nabídka rozvojových aktivit, od flétny přes tanec až po angličtinu. No a ve školním a mimoškolním vzdělávání, kdy se navíc přidruží ještě hodnocení a soutěžení s ostatními, je to teprve nápor.

Rizikový předškolní a mladší školní věk

Přitom právě volný čas a nicnedělání tvoří nedílnou součást základních potřeb každého dítěte. Z hlediska vývojové psychologie v předškolním věku a v prvních letech školy stále ještě dominuje růst a dozrávání tělesných funkcí: "Dítě se ve svém těle potřebuje zabydlet. Při troše vnímavosti můžeme pozorovat, že velký vývojový skok v tělesném růstu bývá vykoupen určitým zpomalením, někdy až krizí, v duševním vývoji. Dítě jinak samostatné, aktivní a veselé je dočasně plačtivé, rozmrzelé. Někdy jde až do regrese, má větší potřebu blízkosti maminky. Jindy se dostaví horečnaté onemocnění. A zpětně se zjistí, že dítě v tomto čase prudce povyrostlo a že je třeba jít koupit nové boty a oblečení," okomentoval to před časem pro časopis Aperio celostní lékař Lukáš Dostal.

Dítě má zkrátka s růstem svého fyzického těla tolik práce, že jeho duševní vývoj se v tomto období odehrává jaksi mimochodem. Což nevylučuje, že se v mozku dítěte dějí velké věci, a to tím jistěji, čím více je dítěti dopřáno, čeho si děti historicky užívaly v každé volné chvíli, leč ty dnešní takovou příležitost až zoufale postrádají. Řeč je o volné, dospělými neorganizované a nerušené aktivní hře.

...

Problém jsou rodiče?

Když v poradně diagnostikujeme přetížené dítě, ta nejtěžší práce nás obvykle čeká s jeho rodiči. Je třeba jim srozumitelně sdělit, že dítě do problému dostali oni sami. Že dítě jen reaguje na dlouhodobý tlak a někdy až násilí, jímž je tlačeno někam, kam ono samo nesměřuje.

V mnoha případech rodiče své dítě nevědomě zneužívají pro realizování svých vlastních představ a cílů. Dítě pak iniciativou rodičů třeba navštěvuje prestižní školu, na jejíž zvládnutí nemá přirozené schopnosti. Musí hrát na housle, ač by raději modelovalo. Každé třetí ráno vstává na hokej, aniž přemýšlí, co mu to dává. Pomalu, ale jistě, najíždí na způsob existence, kterou mu předurčil někdo jiný.

O své situaci ovšem nezvládá přemýšlet. Je na ni zvyklé od mala. Ke skutečné samostatnosti ho nikdy nikdo nevedl. Celkově je školními povinnostmi a mimoškolními aktivitami zahlceno natolik, že nezná ani skutečnou relaxaci a odpočinek, které by mu odstup a jiný pohled umožnily. A protože se s problémem nemůže konfrontovat vědomě, hovoří skrze své chování nebo skrze vlastní tělo.

Celý text zde: http://www.evalabusova.cz/clanky/pretizene.php