Tak nějak se v tom svém životě motám. Už rok a půl podstupuji psychoterapii a poslední dva, tři měsíce nevidím posun nikam. Dokonce i můj psycholog dnes pronesl, že:"..je to pořád dokola.." Ano, uznávám, je.

Antidepresiva jsem brala něco přes rok, pak postupně vysadila, nevidím rozdíl. Racionálně a logicky všemu rozumím, dokážu si určit příčiny většiny svých "zranění", ale emocionálně s tím neumím hnout. Celkově mě charakterizuje pesimismus, marnost, řekla bych někdy i nihilismus. Strašně bych si přála taková nebýt, jenže prostě nevím, jak to změnit. Mám dvě malé děti, které snad nic z toho nepociťují, snažím se vést "normální" život, jen večer jsem velmi vyčerpaná z toho celodenního hraní. Kdyby záleželo čistě jen na mě, lehnu si do postele a nedělám nic.

Základy mé osobnosti a povahových rysů se začaly formovat v dětství (velké názorové neshody rodičů), pokračovaly nešťastnými láskami v pubertě, pak dva vážné vztahy, které skončily ze strany partnerů (o jednom jsem po roce zjistila, že je ženatý, a druhý mi byl nevěrný), smrt mé maminky a nakonec rozpad manželství, které skončilo stejně (nevěra ze strany manžela).

Nemám se ráda, cítím se naprosto nemilována, nemám s nikým pocit porozumění a blízkosti (se sestrou, s tátou a ani s manželem jsem neměla - špatný výběr), chybí mi i kamarádka, která by jela na stejné vlně jako já. Zaujala jsem životní postoj takový, že stejně jsme zde jen jako organizmy za účelem rozmnožení (splněno), výchovy potomků (plním) a pak už je to stejně celé fraška. Smysl života - nenechte se vysmát! Víra - komedie těch, kteří si bojí přiznat si tu pravdu, kterou přece vím já! (takhle to cítím vnitřně, ačkoli samozřejmě logicky vím, že nevím nic - stejně jako nikdo. Je něco po smrti? Jaký je náš smysl zde?)

S manželem žiju/nežiju (tvoříme ekonomicko-výchovný spolek, ale v klidu), v podstatě jsem už dva roky "volná" a NIKDO mě nikdy neoslovil, neflirtoval, nezajímal se o mě, ačkoli příležitostí bylo víc než dost - nechám se kamarádkami vytáhnout na víno, do kina, do divadla, sportuji, různě se školím - je toho dost. Vše ale dělám z racionality, neboť si myslím, že když se sebou budu bojovat aktivitou, že se někde něco zlomí.

V podstatě ale není NIC, co by mě opravdu těšilo.

A ne, nechci žádný esoterismus, karty, Bachovy kapky ani homeopatika. Ničemu z toho nevěřím, takže to na mě nebude fungovat. Jak to tak po sobě čtu, tak mi není pomoci...