Omlouvám se, dříve jsem nemohla odepisovat. Odpovím takhle hromadně.

Díky tomu dětství (a vím, že mnohé z vás na tom byly hůř) a dalšími krachy, ale opravdu kontiunálně, jeden vztah za druhým (nikdy jsem nebyla v pozici,že bych nápadníka odmítla nebo se s někým rozešla) to sebevědomí dostalo na frak. Když už jsem si myslela, že jsem si to zlé vyžrala, přišlo to i s manželem. Neobviňuji ho, myslím, že na tom mám svůj podíl (ta nulová sebedůvěra se prostě projevuje).

Prostě od dětství konstantní pocit, že pro ostatní nejsem dost dobrá (partneři, kamarádky, rodiče). Přičemž jsem si teď vzpomněla, že období krize jsem překonávala s nově potkanou kamarádkou (notovaly jsme si - také prožívala krizi s manželem), trvalo to asi 3/4 roku. Jí jsem se poprvé v životě odhalila, otevřela...byla jsem sama sebou. Už kamarádky nejsme, nějak to vyšumělo, přestala mít na mě čas (na cvičení, bruslení, kávu). Opravdu jsem ji měla ráda, vlastně mám, chybí mi každý den, víc, než můj manžel nebo nějaký chlap. Nevím, co se stalo. To mě zase srazilo, zbourala jsem před někým tu svou zeď okolo svého nitra a zase moje já bylo bito. Objektivně cizímu bych řekla, že slunce nesvítí pro jedno kvítí, ale prostě je to pořád, pořád dokola. Pak už člověk opravdu musí dojít k závěru, že stojí za prd.

čajko - to zkusím - zastavit a zpomalit a zkusit říkat to, co říct vlastně chci a ne hrát. Ale půjde to velmi velmi pomalu. 35 let hraní je už prostě zvyk. Ale aktivitu mám, opravdu mám pocit, že ta terapie pomohla, ale hlavně má práce na sobě, bývalo to tisíckrát horší.

Vztah s manželem - jestli se dá slepit nevím, ze začátku jsem byla zásadně proti, čas obrousí všechny hrany, nevím, zvážím to. Nespím s ním proto, že prostě mám před očima tu nevěru. Neodpustila jsem mu a asi už ani nebudu schopna. Nebylo to poprvé.

Sebeláska?? Co já vím, co to je? Všichni říkají, že nejdřív musím mít ráda sama sebe. Tak na tom pracuji.