Jak Vám rozumím a je mi to tolik líto, nevím, zda moje psaní bude někoho zajímat.Spíše jsem znala "děti", co své umírající rodiče někam šoupli. Nemám jim to za zlé, někdo na to prostě nemá...moje maminka také těžce onemocněla, o Vánocích nemohla chodit, tak jsme ji s manželem donesli ke stromečku, a mé dcery jásaly radostí z dárků, byly tehdy malé. Poslední poslední Vánoce s maminkou. Večer mi řekla...Hned po svátcích umřu...a taky se tak stalo. Zemřela 4. ledna, na dva dny upadla do agónie a já jsem dnes ráda, že jsem pro ni mohla udělat to, co jsem udělala, a sice, že jsem ji nenechala odvézt do nemocnice. Tu a tam se totiž probrala, jakoby zkontrolovala kde je, a zase spokojeně "usnula". Pak jsem ji šla pohladit, když jsem slyšela, že její dech vynechává, a držela ji za ruku, a plakala, ale tiše...jen tiše. Odešla, a nikdy to nepřebolí...jen usmíření cítím a lásku. Jsou to těžké chvíle, nejtěžší v životě jsou odchody blízkých tam...tam, odkud není návratu, ale já věřím, a dokonce jsem po těch xy letech maminčina odchodu přesvědčena, že mám teď anděla nad sebou, ne vedle sebe.