A kdyz te to stve - rekla sis nekdy o zmenu? Realne pozadala "vem je v nedeli na 2 h do kina, chci si uzit chvilku klidu doma"?

Me dela cas o samote taky dobre, potrebuju ho, vytvarim si ho. Partner je funkcni, takze ho staci pozadat a v souladu s jinymi potrebnymi ukoly najde cas I na to, aby deti nekam vzal nebo je jinak zabavil. Dale teda funguji obe babicky, coz je nesporna vyhoda, zejmena kdyz chceme cas spolu my dva s muzem. Ted uz jsou navic deti ve veku 9 a 12, takze uz maji I vlastni aktivity se sportivnim klubem (soustredeni, tabory) a s kamarady (prespavani u sebe navzajem, podporujem, umoznujem).

Ale dobre si vzpominam na dobu, kdy byli obe jak prisavky a hnout se bez nich bylo tezke. V dobe kdy byly dceri 3,5 a synovi 1 rok jsem je v ramci zachovani vlastniho dusevniho zdravi nechala obe na tyden manzelovi a jela s baglem na hory, mela jsem pocit, ze bez moznosti existence v "ich-forme" se zvencnu. Muz to chapal, postaral se, babicky uplne ne, cizi z toho byli paf ale to mi bylo fuk.

Nemoznost lehnout si doma na vlastnim gauci kdyz ja uz nam za vhodny povazuju za sileny. Nutnost byt vsichni neustale spolu taktez.