Já se vlastního stáří nijak neděsím, představu si o něm žádnou nedělám, nemám....já beru život prostě tak, jak to přichází a v dané chvíli se snažím všechno řešit a užít si to tak, jak to nejlépe jde...Svoje prarodiče jsem zažila, kromě jednoho...a moje nejmilovanější babička zemřela, když mi bylo 29, jí bylo 84 a posledních pár let se o ní starala moje mamka doma, vídala jsem se s ní hodně často až do jejího konce - to už mě někdy poznávala, někdy vůbec....jinak taky potkávám běžně v okolí staré lidi, v naší čtvrti bydlí hodně starších a starých lidí, hodně jich chodí nakupovat k nám do obchodu...manželově mamince bude 77 (a zatím je úžasně čilá), takže myslím, že nějakou představu o tom, jací jsou, mám....ale nedělám si na základě toho žádnou představu o svém vlastním stáří...prostě to budu brát tak, jak to přijde....stejně nemůžu vědět, jak dlouho tady budu, jak dlouho budu fungovat v dobrém zdravotním stavu, co všechno se do té doby stane....