Mně teda udivuje a děsí zároveň, jak všichni předem ví, co by pacient unesl a co ne. Jasně, z kruté diagnozy nebudu skákat metr dvacet, ale můžu mít alespoň čas, vyřídit potřebné věci před smrtí, jsem-li toho tedy ještě schopna. Pravda by se měla lidem říkat a ne, že ne. Milosrdná lež a obelhávání lidí na smrtelné posteli jsem zažila u své kamarádky. Dodnes si to vyčítám. Tenkrát na ni hráli habaďůru doktoři i její manžel a mně řekli, že jí to rozhodně nemám říkat. Ona se ptala otevřeně, jenže jsme nebyly samy, ale právě v přítomnosti jejího manžela. Šílená situace.