Diagnoza není přece prognoza... Měli by říct holou pravdu (a myslím, že i říkají) a detaily pak, když se nemocný ptá, nebo víc řeknou třeba těm příbuzným. Doporučuje se na návštěvu lékaře, kde se dozví např. výsledky operace nebo léčení, vzít někoho s sebou, protože se předpokládá, že ten nemocný sám si nebude všechno pamatovat, že to bude vytěšňovat, různě emocemi zkreslovat... např. v MOU tohle přímo říkají - vemte někoho s sebou, komu důvěřujete...

Víckrát jsem zažila, že lékaři diagnozu sdělí (nádor byl zhoubný, máte to a tam apod.), ale nikdy !! jsem neslyšela, že by řekl hned na první dobrou něco jako "máte pár měsíců" - snad jen ve filmu, v reálu ne...

A s tím přijetím... někdo to potřebuje vědět, aby mohl urovnat věci, uvítá to a přijme to jako fakt, někdo to i slyší a přitom to nechce slyšet, nepřipustí to k sobě... např. moje máma - ta věděla vše, od začátku s ní jednali na rovinu - nikdy se na nic nezeptala, do posledního dne žila v tom, že ne, že se přece uzdraví... nepřekonala fázi popření vlastně nikdy. Co člověk, to jiný přístup k tomu, jak to v sobě srovnat, jak to odžít a dožít