Taky si neumím říkat o peníze.
A taky mám podobné dilema - někdy "dám"...jako věnuju svůj čas a síly s dobrým pocitem a udělá mi to radost, ale někdy proto, že si neumím/je mi trapné říct si a pak se i kolikrát zlobím sama na sebe.
Vnímám to samozřejmě taky jako svůj problém.
Ale rozhodla jsem se , že to to konečně v sobě vyřeším...kvůli sobě a tomu, abych z toho, co dělám, měla radost. Nemá přece cenu, aby člověk dotoval něco něco, co nechce, a to jakoby z donucení - myslím tedy z donucení okolnostmi a vlastním pocitem trpnosti si říct o to, co mu náleží.
Říkám si - buď to "zadotuju" a věnuju s radostí a dobrým pocitem, protože chci...anebo nechci, a pak je nutné říct si, jak to chci já.
To myslím tak jako obecně, ne k tomuhle případu.

A téhle historce - v rámci mého současného předsevzetí bych si v tomhle rozpoložení a situaci napsala papírek, co jsem do cizí holčičky investovala nad rámec běžné návštěvy a mamince předložila, až si ji bude vyzvedávat, s tím, že tohle jsem zaplatila za vstupy atd.

Pokud bych měla kompenzaci vlastním dobrým pocitem nebo zas třebas protislužbou, bylo by to jiné.

Já mívala ten dobrý pocit - u nás bývali kamarádi našich dětí dennodenně, s jídlem, pitím, v létě s dováděním v bazénu atd...ale bývali opravdu jen u nás - protislužba nebyla nebo by se dala spočítat na prstech obou rukou...že by si někdy šli hrát k sousedům, to ani náhodou - pošlapali by tam kytky, udělali binec v pokoji.... Tenkrát mi to nevadilo, užila jsem si všech dětí fakt do sytosti a dělalo mi to radost.
Dnes, po snad 27 letech návštěv bez protinávštěv, někdy návštěv s plnou penzí, jsem se vzbouřila. Začalo mi to vadit.

Někdy to, že to asi není úplně v rovnováze, dotyčného nenapadne, někdy je za tím trocha vypočítavosti, a někdy má dotyčný ještě pocit, že bychom mu za to, že se o něj nebo jeho dítě můžeme starat, máme být ještě vděčni.