Všechna pracovní rána jsou nesmírně konfrontační. Dnes jsem díky tomu urvala zrcátko a můžu být ráda, že se nestalo nic vážnějšího. Žádné vypravování se starší dcerou se neobejde bez hádky. Snažím se už večer, aby bylo vše nachystané, aby šla včas spát (to je problém), snažím se ji budit s předstihem, opatrně ji připomínat, co ještě má udělat. Je totiž chaotička, podle mě má ADD, sled po sobě jdoucích činností jako je obléct se, snídat, čistit zuby, nedej bože něco chystat, to je pro ni stres. Pravidelně odchází bez aktovky, bez tělocviku, bez brýlí. Stokrát se nahoru po schodech pro něco vrací. Někdy se vracím já autem až od družiny.
Ale v posledních týdnech přešla do preventivího útoku, doslova na mě štěká, jen chci otevřít pusu, nesmím se na ni v podstatě ani podívat, ráno trpím (ona asi taky). Dnes při cestě do družiny jsem tak intenzivně přemýšlela, jak to řešit, až jsem si ubrnkla zrcátko. Takže jsem měla být o půl sedmé v práci a nebylo z toho nic. Přitom odpoledne a večer je to zase ta malá hodná holčička, která se chce mazlit a maluje mamince obrázky.