Sam, hned jsem si vzpoměla, jak jsi tu před mnoha lety psala, jak se tvé děti stanou dosažením dospělosti samostanými. Že jsi to měla také tak a že to byla nejleší škola života.
Tehdy jsem se pousmála, protože mám dítě starší a tvé plány mi přišly ... naivní.

Není to tak jednodoché, že?
U nás osamostatňování probíhalo postupně, já jsem plíživě vyklízela své místo v domácnosti (tehdy dvoučlenné - já a syn) jedné dorostence, do které byl syn zamilovaný.
Syn po maturitě nenastoupil na VŠ (velké oči a nereálná očekávání), čímž mě trochu naštval. Rok do nástupu na VŠ chodil do jazykovky, pracoval a budoval domácnost se svou láskou. Zaplatila jsem mu tu jazykovku, zbytek byl v jeho režii. Za ten rok velmi dospěl, což se projevilo mimo jiné i výběrem VŠ. (Teď má za pár Ing., doufám.)

Měla jsem to snazší, že jsem už měla druhou rodinu s náročnými puberťačkami ve střídavé péči.

Pokud můžu posoudit, jdeš na to dobře. Poskytnout zázemí, záchrannou síť, pokud bude špatně, ale jinak nechat rozletět. Hlavní je udržet důvěru a dobré vztahy. A to není vždy jednoduché .