Jako štěňátka samozřejmě doma byli, ovšem pak je manžel tak nějak postupně vypoklonkoval ven a doma je nechce.
Ale jsou moc velcí, chlupatí a skutečně to nejsou plemena do domu.
Když jsem ještě bývala v noci sama, snažila jsem se jedno ze psů pro svůj lepší pocit mít doma. Většinou očůral (označkoval) rohy, lehnul na nejchladnější místo v domě, funěl jak lokomotiva a chtěl ven.
Myslím, že kdyby měli možnost jen nakouknout a pozdravit, tak by stejně vše akorát označkovali. Nejsou v domě zvyklí a bydlí tu kočky, na které žárlí.

Další psa si prosadím jako kompromis, ne tak velkého a částečně domácího. Ale obavám se, že manžel k němu stejně přinese nějakého psího venkovního hlídače.