Lelo,
dodnes si pamatuju den, kdy k nám přijel jeden rodinný přítel a přivezl nám ukázat "počítač". Tehdy to bylo nějaké Atari, co se připojovalo k televizi. Mohlo mi být tak deset, max. dvanáct let. A já ho strašně chtěla mít. Udělala bych cokoli, abych ho měla a mohla hrát hru, jak žába přechází přes silnici. Bylo to nedostupné. Bylo to drahé. Blbě se to shánělo. A to všechno zvyšovalo dětskou touhu po vlastnictví toho předmětu.
Tenhle mechanismus funguje v podstatě univerzálně. Nejen u dětí. Co je nedostupné nebo přímo zakázané, to je atraktivní. I kdyby to byla sebevětší blbost. To, co je běžné, povolené, to na přitažlivosti ztrácí.
Ano, nezpochybňuji to, že jsou lidé (vč. dětí) se sklonem k závislostem. Problém je v tom, že prvotní nadšení ještě nutně neznamená budoucí závislost. Prvotní nadšení většinou po čase přejde. Jenže pokud tuhle šanci dítě nedostane, jen to prohlubuje jeho touhu a zvyšuje atraktivitu oné "zapovězené" věci.
U nás doma je elektronika normální součást života. Pro všechny. Není to ani bubák, ani smysl života. To je jakýsi vzor, ze kterého dítě vychází. Nemá důvod, aby to pro něj bylo cokoli jiného. Určitě to nebude použitelné zcela u všech dětí, ale tipla bych si, že u větší části ano.