Libik - žijeme v dvougeneračním domě spolu s mými rodiči. Stejně tak žili i mí rodiče a prarodiče, takže jsem v tom systému vyrostla.

Aby se to dalo zvládnout máme pravidla:
- energie a ostatní platit dle počtu lidí
- každá rodina má svou kuchyň, svou lednici (byli jsme tu před x lety i 3 generace, 3 kuchyně...), prostě svůj kompletní byt
- do lednice si běžně nechodíme, ale když mamince dojde máslo, ví, že mi vůbec nevadí, když si dojde k nám. Obráceně totéž. Je to velká výhoda

- společné prostory (chodbu, verandu) nikdo nepoužívá jako odkladiště

- co se týče posezení na terase - to už je trochu problém. Vím, že když tam rodiče sedí s přáteli, které velmi dobře znám, jsou rádi, když přijdu chvíli posedět také. Když jsou pro mě cizí - přijdu pozdravit. Máme-li kamarády my, které naši znají od mala, také přijdou na chvíli, ale pak nás nechají o samotě. Z počátku měla maminka tendence se zdržovat déle (kamarádi byli rozpačití), ale už jsme to za ty roky "vychodili".

- jsou -li na terase sami, tak vzhledem k tomu, že občas vládne u nich v důchodu ponorka, jsme vítáni, stejně tak, jsme-li tam my sami (což prakticky nejsme) jsou vítáni i oni. Grilujeme téměř zásadně společně, prostě si to víc užijeme.

- já i děti k našim chodíme běžně - většinou nakouknu, zda si chtějí popovídat (obvykle ano), když vidím, že ne, pozdravím a odcházím. Naši k nám chodí výjmečně. Nevím proč, ale bylo to tako i za mé babičky a dědy- my chodili k nim, oni k našim málo. Chtěla ale, abychom se na "kus" řeči zastavili, pokud možno, denně.