Mám poruchu pozornosti a problém si práci rozplánovat bez vnějšího podnětu. Takže mně vyhovuje být zaměstnanec, případně bych musela mít zaměstnance, co by mě "hlídal a usměrňoval". Celou dobu, co jsem dělala doma, mi chyběli spolupracovníci, se kterými bych měla společný cíl a "nepřítele". Bohužel teď jsem do kolektivu jaksi nezapadla, mnohdy se cítím víc sama, než když jsem byla doma. To aspoň občas přišla kámoška na snídani a někdy mi pomáhala s prací. Tady ty lidi vůbec nezajímá život ženské po 40., která má děcka a 20 let od svatby. Buď jsou tu bezdětné postpuberťačky nebo předdůchodové ženy s dětmi, které se už osamostatnily. Nechápu to. Já jsem i v 18 vycházela s kolegyněmi, které byly o dost starší než já a dokázala jsem se s nimi o jejich životě bavit, tady prostě nikoho nezajímám Práce mě baví, až na to, že je daleko, takže sežere spoustu času, ale ty vztahy mě drtí. Než jsem šla sem, byla jsem v jiné firmě na zkoušku, ale tam mi nabídli děsnou almužnu, takže jsem vycouvala. Vztahy tam byly skvělé a ještě po 2 letech jsem s ženskýma byla na kafi.