Já se k tomu přiznávám. Nejsem z toho šťastná, ale prostě mě to občas zaskočí - ta strašná křivda od vlastní matky - myšleno ten pocit. U mě (bohužel) vyvoláno tím, že jsem strašlivě milující matka, která by se pro své dítě rozkrájela, dýchala za něj atd. Velice mě samotnou překvapila síla té (mojí) mateřské lásky. Někdy mě prostě zaskočí ten kontrast ve vztahu já-mé dítě x má matka-já. Je mi strašně líto a vlastně nechápu, jak je to možné. Vzhledem k tomu, že matku vídám tak 4x do roka, tak mě to v životě nijak zásadně neovlivňuje. Ale pár dní v její přítomnosti mě dokáže srazit strašně dolů - beru, že to není moc dospělé a že je to víc můj problém než její atd., ale ubránit se nedokážu. Obvykle to najevo nedám, ale někdy se fakt i rozbrečím. Z dětství si tolik nepamatuju, takže jedině se utěšuju tím, že mě taky jako dítě milovala a že je to prostě tím, že jsem už dospělá a že to se vztah dítě-matka změní.