nevím, v jaké souvislosti to padlo v konvalinčině diskuzi (obvykle se jim vyhýbám, její styl mě irituje), ale role ukřivděného dítěte je poměrně častá u spousty dospělých, dokonce ani nemusí být patrná hned... pokud pomineme lidi, kteří v dětství zažili opravdu týrání (psychické nebo fyzické), mělo by být normální, že člověk s dospělostí pochopí, že i rodiče jsou jen lidé, že většina věcí, co jim měli za zlé v dětství, nepramenila ze zlé vůle, ale ze snahy dělat věci správně, že neměli v úmyslu své děti trápit, ale naopak věřili, že jim svým přístupem pomáhají (a někteří tomu věří dodnes, i když se jim jejich dospělé dítě snaží vysvětlit, že je to zraňovalo a zraňuje) a pokud to člověk nepochopí a nedokáže se od dětství odpoutat, nedokáže si říct "ano, zraňovalo mě to, ale teď jsem já dospělý, teď už řídím svůj život sám, není třeba se držet v kolejích z dětství, sám určuji svůj směr, sám za něj dál ponesu odpovědnost", živí v sobě své ukřivděné dítě, nadále své chyby svaluje na své rodiče, hledá jejich chyby a selhání ve své výchově a přisuzuje jim odpovědnost za vlastní chyby a selhání... často ještě s pokorně sklopenou hlavou a očekáváním, že je budou ostatní litovat, protože jim vlastní rodiče zkazili život...