Přidat odpověď
Tak já veškerý představy už zahodila dávno, že to s ním nebude. jednoduchý, bylo jasný od mala. On si jede prostě po svým. Když se blížíme ke školce, tak z oken je často slyšet "A x už si zase dělá, co chce..." To ho dost vystihuje. Že něco rozbije, to by až tak nevadilo, kdyby šlo o věci, který se kolem prostě vyskytujou. Jenže on neodolá pokušení. Má zakázáno lézt tátovi do skříně s nářadím, stejně je ochotnej překonat několik překážek, aby se tam dostal. Něco si vezme, o čem ví, že je to křehký a nemá na to šahat, a podaří se mu to poškodit. Dostane vyhubováno. "Víš, žetam nemáš lízt?" "Vím, ale..." "Proč tam nemáš lízt?" "Abych nic nerozbil" " Tak proč si tam lezl?" "Ale já jsem chtěl y" "Y můžeš jen pod dozorem s tátou, protože je to křehký, to víš taky." "Ale já jsem ho nechtěl rozbít". "Já vím, že ne, ale spoustu věcí můžeme udělat i když nechcem, proto na to nemáš šahat, to už jsme řešili mockrát" "Ale já ho strašně chtěl" "To není omluva. Už tam prostě nelez, táta to teď musí složitě spravovat. " A druhý den řešíme to samý v bleděmodrým. Co šlo je pod zámkem, ale všechno zamknout nelze, Nehledě na to, že jen čekám, kdy ho načapu se šperhákem.
Předchozí