Já mám sice "jen" nevidomou sestru a přestože to náš rodinný život v něčem omezovalo (mamka ji vozila na a z intru 2x týdně, takže nás např. už neměla čas doprovodit na kroužek, takže jsme chodily jen do pionýra), když jsem šla ven, musela jsem se s ní tahat... Tohle mi nikdy nevadilo. Trošičku mě to zamrzelo, ale aniž by mi to kdo vysvětloval, vždy jsem byla ráda, že ségru mám a že s ní můžu být.