7mi,

přizpůsobujeme se jistě všichni, ale je to o míře.

Přizpůsobit se třeba kolegyni, která chce mít otevřené okno, jistě není problém, POKUD se zase jindy ona přizpůsobí tobě a není to tak, že ona by chtěla, aby ses přizpůsobovala jen Ty jí.


Přizpůsobit se klientům je snad normální, ale nepřizpůsobuješ se jim absolutně, pokud požadují něco, co se Ti těžce nehodí/v termínu, kterej se Ti nehodí, tak jim můžeš odmítnout. Navíc ti klienti Ti za to přizpůsobení dávaj jako protihodnotu prachy.

"když člověk chce mít milence, tak se musí i jemu přizpůsobit" - cože? o žádným milenci nebyla řeč, řeč byla o absolutním přizpůsobení se partnerovi, kdy je VŽDY po jeho (alespoň tak to vnímáš a prezentuješ) a NIKDY po Tvým - ale co "za to", jaká protihodnota, a k čemu je takovej partner?

Umím si velmi dobře představit, že se něčemu nebo někomu přizpůsobuji, ale musím vidět nějaký důvod nebo protihodnotu - dětem se člověk přizpůsobil proto, že měl nějakou představu o jejich výchově a chtěl ji realizovat, partnerovi se přizpůsobuje, protože s ním chce být a vidí v tom spolubytí hodnotu a chce, aby tomu partnerovi s ním bylo dobře. Ale to předpokládá, že i ten partner bude ochoten se občas přizpůsobit mně, kdyby toho nebylo, tak co by ze mě zbylo? Nechtěla bych se úplně rozplynout v životech jiných lidí, a musíme-li se přizpůsobovat v běžném životě, tak alespoň ve svém domově a u svých blízkých bychom měli mít aspoň občas pocit, že "je po našem", ne?