"Bohužel jsem měla možnost nahlédnout do synovy konverzace..."

Spíš bych řekla, že jsi jí bohužel využila. Je to jeho soukromí, kdyby chtěl ho s tebou sdílet, udělá to. Puberta je těžká, první vztahy jsou testovací, musí si tím projít sám, montující se matka mu může situaci jen zkomplikovat, pomoct ne. Totéž platí o nízkém sebevědomí, sice už je skoro pozdě s tím něco dělat, ale ještě pořád mu můžeš dát najevo, že věříš, že to zvládne. Důvěra, to je to, co mi od matky chybělo, když mi bylo 16. Aby mi důvěřovala a nechala mě být. Stálo mě strašných sil neustále odrážet její neustálá podezření a vyvlíkat se z jejího "dobře míněného" vlivu. Kéž bych se tehdy byla mohla vracet domů, kde se na mě nesesype hromada otázek a výčitek, náš vztah by byl o něco lepší a moje dospívání o něco snazší.

Jako nepodceňovala bych to pubertální trápení a bála bych se, že ve zkratu provede nějakou nevratnou pitomost, ale stejně by mi nezbývalo než se smířit s tím, že mu nemůžu být v patách, abych tomu případně mohla zabránit.