Přidat odpověď
Alčo,
to určitě hraje roli, a také to tak vnímám (že člověk posuzuje podle toho, co vidí, a pokud vidí víceméně spokojené svazky, tak asi bude mít k tomu jiný přístup než ten, který vidí spíš ty nespokojené).
"Jinak já fakt envidím svatbu jako cestu ke kvalitnímu partnerství ale spíše její vyústění :)"
Ano, já to také chápu spíš takto - jako teprve když si ověřím, že to partnerství je fakt kvalitní, tak mi nebude svatba vadit.
A ještě k tomu partnerství - já osobně si neumím představit, že bych vůbec žila s člověkem, se kterým bych to nemyslela vážně, jen abych byla s někým a ne sama, protože upřímně řečeno, žít s někým je poměrně omezující v tom směru, že se musíš v řadě věcí na něho ohlížet, a pokud by to nemělo být kompenzované tím, že jsem s tím člověkem ráda a mám ho ráda a tudíž to ohlížení se na něho neberu tak úkorně a navíc on se zase v lecčems ohlíží na mě, tak bych v tom vůbec neviděla smysl, vždyť by to musel být děsný opruz.
A jsem přesvědčená, že převážné většině lidí jde především o kvalitu toho partnerství (tj. aby s nimi partner sdílel dobré i zlé, respektoval je a aby tam byla i ta jiskra), ale že někteří z nich vnímají svatbu jako pojistku té kvality (tak chápu ta ultimáta, že buď se vezmeme, nebo se rozejdeme - neumím si představit, že by mi tohle řekl člověk, se kterým až doposud to partnerství bylo bezproblémové nebo já jemu, ani nevím, co je to "přechozený" vztah, o kterém tu byla taky zmínka - podle mě to "přechození" je už známka toho, že by měli jít spíš od sebe než zakládat rodinu, nikdy jsem s manželem neměla pocit "přechození", i když jsme spolu před svatbou žili poměrně dlouho).
Naproti tomu, jak říkáš, se svatbou jako s oboustranný vyústěním kvalitního vztahu problém nemám.
Předchozí