Podpora je ale úplně jiná věc než nucení do činnosti, kterou dítě nedělá rádo. Před pár dny jsem byla svědkem, kdy tatínek řval na holku, která má titul mistryně ČR, že v daném závodě byla až třetí. Ona brečela, taťka vcelku oplácaný, možná kdysi sportovec, ale chtěla bych ho vidět sportovat teď. Já jsem na tohle asi moc měkká, my taky závodíme, ale v klidu, někdy to vyjde a někdy ne. Mě to honění desetinek a setin docela uniká a už vůbec nechápu, proč má někdo potřebu řvát na dítě, že bylo třetí nebo páté nebo desáté. Já si tu pozdější vděčnost za takové chování nedokážu představit.