Statusové věci jsou pro nositele (dítě), dle mého názoru, výrazem nižšího sebevědomí na straně jedné, nebo "co, mám, to mám" na straně druhé. Buď na to rodina nemá, nebo má naopak bez mrknutí oka a je jim to fuk.
Dvakrát za poslední rok mě žádaly obě děti o IPhone. V jednom případě šla dcera do nové třídy na 2.stupni a prý VŠICHNI mají Iphone....toto mi bylo potvrzeno i z jiných zdrojů. Jako soudnému jedinci mi bylo jasné, že ne všichni můžou mít iPhone...už ze statistického hlediska, tedy ho nemusí mít ani dcera. Řekla jsem jí, že si iPhone může koupit, až si na něj sama vydělá. Kdybych dala na její řeči a na řeči ostatních, necítila se pevně v kramflecích, zřejmě bych o koupi uvažovala.
No a pak začal syn...byl na brigádě a umanul si, že si za peníze koupí IPhone...ten z levnějších variant za 13.000,-Kč. Opět....nastupoval do nového kolektivu na střední škole. Bohužel, v práci mu v srpnu nedali tolik směn, aby těch 13.000,- dal dohromady. Když se tu čertil a stěžoval si, tak mi ho bylo líto a cca týden jsem uvažovala, že mu ten IPhone doplatím, ať si ho teda má.
Pak jsem si uvědomila, že ten telefon chce mít při vstupu do nové školy, do nového kolektivu a okamžitě si zakázala o tom už jenom přemýšlet. Opět bylo na mně, jestli podlehnu a koupím. Já odolala...vlastním pocitům, které se mnou lomcovaly.
A jelikož já mám ve značkách jasno, ani jedno dítě od nás peníze na iPhone nedostane...musí si na něj vydělat.
Závěr: kdybych měla nižší sebevědomí, tak by děcka už ten iPhone měly Ono to není totiž o dětech, ale o rodičích...Ufff